Na procházce v Praze na Vítkově jsem potkala mladou rodinu s malou holčičkou starou asi tři, nebo čtyři roky. Holčička se rozeběhla proti mým psům ( tedy v rámci možností jejich malých nožiček ) a s radostným křikem si je chtěla pohladit. Rodiče ji zastavili a vysvětlili, že se musí zeptat té paní, jestli si psy může pohladit. Samozřejmě jsem velice ráda souhlasila a měla velkou radost, že rodiče tohoto člověčího drobečka jsou rozumní a umožní dítěti po vysvětlení, jak se k pejskům chovat, kontakt se psem. 

Mám psy dva. Trpasličí pinčici, která prošla testováním pro canisterapeutické psy a dobrmana, mladého psa, který testy nemohl složit, protože ještě nedosáhl předepsaného věku. (poznámka mafre - dobrmánek po této příhodě testy úspěšně složil ve věku 19 měsíců a je držitelem certifikátu) 

Pinčice miluje děti a holčička si nejdříve vybrala ji. Dobrmana jsem položila, aby neopatrným pohybem lidského drobečka neporazil a tím nevyvolal negativní zkušenost. Holčička se snažila pinčici tahat za ouška, hladila ji maličko neopatrně a neohrabaně. Dávala jsem pozor, aby nedošlo k jakékoli újmě. Po chvilce pochopila, jak se k pinčici chovat, protože je maličká a cítí bolest stejně, jako člověk. Pinčice si k ní sedla a statečně snášela všechnu tu manipulaci. 

S pohlazením dobrmana holčička váhala. Je o poznání větší, než ona a to se jí v první chvíli úplně nezamlouvalo. Zvědavost ovšem dělá své. Přistoupila k němu blíž a nejistě ho pohladila. Jak je jeho zvykem, olízl ji ruku a bylo to. V tu chvíli pro ni pinčice přestala existovat. Drbala ho, radostně tleskala, křičela a nakonec si k němu chtěla lehnout na zem. Byla ještě zima na válení se po zemi, takže jí tenhle nápad neprošel. 
Najednou vzala vodítko a že tedy půjde s tím krásným velkým psem na procházku. Proč ne, řekla jsem, vzala jsem vodítko blíže u psa, holčička vzala konec vodítka a šly jsme. Oba dva si vykračovali hrdě vpřed a já měla vše pod kontrolou tak, aby ji pes nemohl při prudkém pohybu povalit. Prudký pohyb sice neudělal, ale jedno úskalí to mělo. Pinčice se tvářila velice smutně, že není na konci vodítka s holčičkou ona. 

Nakonec jsme se všichni velice vřele rozloučili, holčička dala psům za odměnu pamlsky, které vždy nosím v kapse a pochopila, že je třeba také chválit. 
Odcházela šťastná s oslintanou rukou a já s jiskřičkou naděje v srdci, že tohle dítě si nejde ke psům cestu, bude je respektovat , bude vědět, jak se k nim chovat a jak s nimi zacházet.