Fena se neustále chovala jako vzorná matka. Uviděla-li v blízkém okolí psa, kterého neznala, rozběhla se k němu, aby ho mohla zkontrolovat. Pokud se jí nelíbil, zahnala ho na ústup, když na něho nestačila, chytla štěně za zadní nohu a táhla ho pryč. Věřila jsem instinktu feny, je socializovaná, psů se nebojí, ani těch největších, ale některým se raději vyhne obloukem. Výborný příklad bylo setkání s pánem a jeho RTW. Rozběhla se k jednomu z nich a začala před ním tancovat a lákat ho ke hře. Ve chvíli, kdy se druhý RTW přiblížil na několik metrů, zpozorněla, zavětřila a rychle běžela ke mně. Byla to fena, která o její společnost ani v nejmenším nestála. 

Pinčice nefungovala jen jako partner na hraní, lumpárny a jako hlídač, ale byla připravená štěně nekompromisně potrestat, pokud dělalo věci nepřístojné. 
Projevovalo neuvěřitelnou náklonnost ke všem lidem bez rozdílu a to tak velkou, že na ty, kteří na něho promluvili, nebo ho pohladili skákalo a olizovalo je snad úplně všude, kde měli holou kůži. Začal nám běh na dlouhou trať, odnaučit štěně, aby lidem "lezlo po hlavě". Fena brzo pochopila oč tu jde a mnohdy štěně srovnala sama. Je velice přátelská, nechávala bez povšimnutí mazlení štěněte s cizími, ale jakmile na ně začalo skákat, zakročila. Stejně zakročila, když odbíhalo příliš daleko, nepřišlo na zavolání, nebo si drsně hrálo s jiným psem. 

Váhavý rozdíl se začal zvětšovat. Pinčice vážila 5 kilogramů a štěně při příchodu 9 kilogramů. Nastala chvíle, kdy jsem ji při hře musela velice rázně chránit. I když snášela statečně kousání mléčnými zuby a byla samý strup, já nesnesla, když po ní štěně začalo šlapat a válelo ji po zemi. Tohle období mi pomohlo podřídit si štěně přirozeně a rychle. 

V šesti měsících, ač si štěně vůbec nevšímalo běžců, ani cyklistů, si "ulovilo" prvního a také posledního běžce. A jak to probíhalo? Běžec nás předběhl, štěně vypálilo za ním a nereagovalo na přivolání. Rozběhla jsem se tedy také a křikla na běžce, ať se nebojí, že je to štěně. Běžec se zastavil a s hrůzou v očích zjistil, že štěňátko váží 30 kg. Zbledl, přestal dýchat, pes se na něho vrhl a olízal mu nohy od konce trenýrek až po ponožky. 

V tomto věku jsme na LTV poprvé nastoupili na plac na obranu. Byla jsem zvědavá, jak se s touto přátelskou povahou zachová. Byli jsme v kruhovce, figurant pobíhal, křičel a dal kousnout několika psům. Štěně stálo, neštěkalo, ale velice pozorně sledovalo, co se děje. Ve chvíli, kdy k nám figurant přiběhl se bez zaváhání, plně a pevně zakouslo do klínového peška. Od té chvíle byl figurant pro štěně nejoblíbenější osobou tábora. A tak to i zůstalo. I dnes, když vidí figuranta bez obleku a rukávu, zapomene na dobré vychování a "leze mu po hlavě". Pinčice musela být při obranách uvázaná, chtěla štěně bránit. Po několika dnech se uklidnila. Dodnes při obranách dobrmana občas pobíhá po place a stará se jen o své myšky. Jednou se nám připletla do prohlídky. Po povelu ruce nahoru a lehni jsem ji prostě po cestě k figurantovi sebrala a nesla ji pod paží. Provedla jsem s ní prohlídku, hádku i přepad. Ani jedno ze zvířat na tuto situaci vůbec nereagovalo a nenechalo se rozptýlit.

A přišlo hárání. Dobrmanovi byl zhruba rok, když ho pinčice začala "znásilňovat". Ukazovala mu, jak se to dělá na jeho noze a zuřivě ho kousala do hrudi. Od té doby probíhá každé hárání stejně. Malá psa "znásilňuje" a on ji bere jemně do předních pacek. Pokud se jí zdá, že to nebere příliš vážně ( což nebere ), 
kouše ho a využívá jeho nohy jako demonstraci, jak na to. 

Dnes váží dobrman 45 kilogramů a pinčice stále jen 5 kilogramů. Nedovolí si strčit jí čumák do misky a pokud se o to pokusí, uštědří mu pinčice řádný kousanec do čumáku. Ona mu do misky leze neustále a on ji bez mrknutí oka nechá. Znovu a znovu demonstruje svou sílu při hrách tak, že stojícího dobrmana kousne do zadní nohy a drží. Tomu nezbývá, než si sednout, aby se jí zbavil ( jednou nestačila uskočit a on na ni, na celé, seděl ). Poté na něho skočí ze strany a on se svalí na bok. Skáče mu po hlavě, kouše ho do uší, do hlavy, do čumáku. Pes si lehne na záda a ona ho s hrdelním vrčením "zakusuje" a rve ho za kůži. Stačil by jen jeden menší stisk. Místo toho ji bere jemně do tlamy nožičky, někdy i skoro celou pinčici a olizuje ji. 

Velice často se navzájem čistí, olizují si oči, uši a rány. Když dobrman dostatečně nedrží,
pinčice si ho srovná, kousne ho a je po vzdoru. Pokud na tyto pozornosti nemá náladu ona, vycení zuby, pokud to nepomůže, kousne ho a má klid. Oba spolu spí tělo na tělo, občas si jí dobrman přistrčí packou pod hlavu a má ji jako polštářek. Pinčice si může dělat cokoliv, hrát si s kýmkoliv, ale on ne. Jestliže si hraje s nějakou "voňavou" fenou, chytne ho za zadní nohu a snaží se ho odtáhnout pryč stejně, jako když byl štěně. Jakmile fena odejde, vrhne se na něho a dá mu co proto.

Pinčice je lovec, loví myši, potkany a ráda prožene králíka. Dobrman dá před zvěří přednost hře a práci. Pokud není zaměstnaný, pustí se za pinčicí a králíkem, ale vrací se na první povel, nebo sám, bez povelu po 50 - 100 metrech pronásledování. 

Dodnes dobrman nechápe, proč se nevejde lidem na klín stejně, jako pinčice a stále to zkouší. Má rád lidi všech velikostí a ras. 

Chovala jsem jednoho psa, nyní chovám dva a musím přiznat, že i přes počáteční potíže s lumpárnami a zařízením bytu bych neměnila. Pinčice mi hodně pomohla s výchovou a dodnes pomáhá. 
Chce to ovšem silné nervy a spoustu času, mít dva nadmíru veselé, radostné psy v malém bytě bez zahrady.

- mafre -